Nusle Píšeme S Martinem Kubátem

Pracuju kdekoli, s minimem prostředků. To se mi líbí. Být v mlze. Mlhu na sobě či na zadání, na spolupracovnících. Blesky příjdou.

S Martinem Kubátem

Michal Rydval

Tak začnem. Jak víš, mám rád vlastně všechny tvoje věci, autorský knížky, volný kresby, tvoje obálky Fra knížek, plakáty pro Café Fra, cokoliv. Miluju to. Vidim a cítim, že to jinak ani bejt ani nemůže. Dnešní design je pro mě vlastně opakem toho co ty děláš. Fetiše z banálního, donekonečna čištěný kopie zapomenutýho, trendy z trendů, jistý prázno a chlad. A nejde mi ani o produkty jako o přístup a předpoklady. Těžko říct, a je mi to lhostejný, jestli některý tvý věci patří mezi dyzajn, ale zajímá mě, co si o něm myslíš ty. Sleduješ to, baví tě něco a někdo, a pokud, tak proč?

Martin Kubát

Grafický design. Ani ho nejde nevnímat. Všude leze, vně i uvnitř Kubát je jím polepen. Kus spadne, je tam další.

Grafický design, magická hůlka, nástroj moci.

Grafický design, plus slova, texty… Přiznám se, někde ve mně, hluboko, je mi šoufl. Takový mezistav. Mezistav plný našeptávání, sesynchronizování s něčím zbytečným, leptání. Než se zas vsákneme do hmoťáka, a pak znova, kus z nás vypadne někde na pekáči.

Pokouším se nevidět, čítat v rovině grafickýho designu, spíš šáhnout pod ten kostým. To mě zajímá.

Ale mám rád grafický design.

Jedna z perel, z bydliště. Stříbrná Skalice. Obchod na Marjánce. Před nim posezení v muchomůrce na pivo. Mají všechno, pan majitel Výborný dodává: vše v prvotřídní kvalitě. Ty jejich poutače! Radost! Místní, starý, čeledín Karel, studovaný grafik, káže zaschnutou štětkou. Super žrout! Brambory. Salámy. Denně 8–22. Měl jsem jednu nejoblíbenější, ale na letošní sezonu dostala rekonstukci, a už se mi nelíbí. Poutače nalezneš všude, jdeš na výlet do lesa, příjdeš domů i s informací, že v obchodě na Marjánce špekáčky, a ovarové kolena jsou v akci. No už to Karel fláká, dělá to asi tuší, tak divně načančané, a pak šup do kopírky, čb tisk na A4. Ale špekáčky zůstaly skvělé.

Tak toho Karla bych rád poznal. Napadá mě, když jsem přišel z gymplu na všupku, kde jsem tě pak ke konci poznal, myslel jsem si, že dyzajn je prostě cokoliv, bílá čára letadla na nebi, cokoliv. A pak bum, byl jsem na škole, o který jsem pár let snil a nevěřil, že se tam někdy můžu dostat a viděl sem to učiliště a docela divný lidi tam. Tehdy to tam bylo dost jiný než dneska, třeba říct. Když pominu ty kšeftmany a tak, seděl sem třeba na semináři Honzy Rouse…

pan Rous!

a Petr Babák tam ukazoval ty svoje házecí, bubnovací atd knížky a říkal sem si, panebože, tak tohle je vono, to je to nej, experiment, to skutečný? Bylo to, jako když slyšíš blbej vtip a nechce se ti smát. Pak začali přicházet nový lidi a poznal jsem třeba Davida Fírka, Radima Peška, Helenu Šantavou…

Helena!

pak i tebe a tak a začal jsem mít pocit, že to třeba neni tak hrozná práce, že to neni k hovnu. Ale zpátky k tobě, jaký ty máš vlastně zkušenosti ze školy a škol, jak ses vůbec dostal k tomu co děláš, ke knížkám a tak?

Málo si pamatuju. Ale je dost záblesků. Třeba to odhalí. Od mámy vím, že moje nejoblíbenější kniha dětství (když jsem ještě neuměl číst, možná ani mluvit) byla česko-německý slovník. Nechtěl jsem předčítat pohádky. Buď rovnou spát, nebo ještě “prečist” prolistovat pár stran ze slovníku. Pak si vzpomínám, že jsem hledal poklad, v zakázaném lesíku za paneláky v Klášterci nad Ohří, vše jsem si zaznamenával do deníku… Schovával jsem si obaly od německých chipsů. Miloval katalog angličáků, ne pro ty káry, ale pro ten formát, a dynamiku celého katalogu. Vyrůstal se sestrou (animátorka) v malém pokojíku, který byl i zároveň ateliér táty, ktrerý maluje ženské tělo, hlavně ňadra, cítíš tam baroko, psychedelii. Krví koloroval psaníčka spolužačkam – kusy poctivýho designu. Kreslil papírová divadýlka pro večírky v školách přírodách. Spolu s kamarádem vydávali (psací stroj s průklepáky, 3–5 ks.) kulturistický časopis. Ten pak distribuovali ke čtení v třídě. Mám pocit, že za poplatek, 50 halířů. Mohli si ho i předplatit. K tomu dostali gratis sadu plakatů koreb, mnou nakreslený. Jsme stále na základní škole… Byly i obrazy, sošky. Jenže necítil jsem se na studium umění. Poté chvilku chemie, mineralogie, technologie, a rychle pryč, na propagační výtvarnictví. Když jsem viděl Šalamounův ateliér (Ilustrace a grafika, VŠUP) – tam jsem chtěl, cítil se tam jako doma, a přesně jako ty, bum, povedlo se. Najednou jsi na druhým břehu.

A užil jsem si to. Celej ten ráj, cirkus, polepšovnu. Nezapomenutelný lidé, zážitky. Něco ožilo. Díky.

Hele, máš ještě něco z těch věcí? Ty bych rád viděl. Připomíná mi to mojí dětskou zamilovanost do komerčního/západního dyzajnu, plechovek od Coly, kazet Sony a časáků jako Pif a pozdějc Bravo atd. Tak jako každej tehdy. Taky si vzpomínám na ten ambivaletní pocit, že je to komerční, cizí a že se mi to líbí. Krví jsem v tý době nic nekoloroval, ačkoliv jsem jí jako silnej ekzematik měl po ruce dost, ale od základky jsem dělal malej komixovej časák Superman a Mischel. Pozdějc jen Mischel, jak jinak. Vzpomínám si, že ten můj Superman vypadal jako spermie s černou kuklou a Mischel byl takovej nedomrlej Bart Simpson s krátkejma rukama. Bylo to plný blbejch příběhů a kupodivu i dost indoktrinovaný. Jeden seriál se původně jmenoval “SS fuj” a po pár číslech už “USA fuj” a příběh vždycky stejnej, Hitler (pak Reagan) někam vlítnul s vojákama a ČSSR je pak rozšmelcovala raketama. Nějakej férovej boj mi byl zjevně u prdele, žádný Rychlý šípy. Zajimavý taky je, že mi i výtvarná stránka věci byla dost fuk a s pokračováním se z “figurek” stávali totálně schematizovaný a odfláklý panáci.

No nic, zpátky k tý všupce, hele, řekni o ní něco víc. Léta, kdy jsi tam byl, mi přijdou dost zajímavý a šťastný. Sešlo se vás v ročníku a ateliéru víc originálů a najednou bylo na co se těšit. Vídáte se dál, sleduješ co dělaj a nedělaj, a co váš projekt Kopr Books?

Mischele, Ty to máš v šuplíku? Prosím vem to příště do Fra.

Na ilustraci, maš pravdu, se sešli skvělý a zajímavý. Rád vidím od nich nové věci. Každý byl něčím neobvyklý, přesto normální, a lidský, prchhh, to jsou slova. Zažil jsem proměnu/výměnu studentů od Jiřího Šalamouna k studentům Juraje Horvátha. Proměnu zasunutého ateliéru, kterému se i spolužáci z jiných dveří ve škole posmívali, k ateliérů se kterým se ve světě bdělých, i spících “počítá”. Juraj má ohromnou zásluhu, že ilustrace nezdechla někde ve vlhkém a chladném koutě ztroskotaný lodi. Je tu s námi, pane kapitáne. Přesto bych zavolal toho pána co umí všelicos zmrazit a ať to zde aspoň na chvíli rozjede.

Kopr taky stál za to. Míchanina z ateliérů. Ilustrace, písmo, animovaný film. Všichni osobnosti. Něco vzniklo. A pak do kopru, každý svou cestou.

To si piš, že to mám. Vyměním. Martine, jak ty vlastně pracuješ? Když tě někde vidím, nebo se potkáme, neumím si to ani představit, ale vlastně bych řek, že docela rád sólo viď. Nechybí ti někdy team? Z tvejch novejch věcí znám práci pro Lokál, obálky časopisu A2, v nakladatelství Arbor Vitae chystáš takovou dvouknížku pro děti na spaní a co já ještě vím, to je dost velkej rozsřel. Je něco, na co se chceš soustředit, nebo to bereš, jak to jde? Chtěl bych znát tvůj plán.

Pracuju kdekoli, s minimem prostředků. To se mi líbí. Být v mlze. Mlhu na sobě či na zadání, na spolupracovnících. Blesky příjdou.

Spolupráce. Jo většinou sám, teda takhle: co je na apíře, na zdi, to si dokážu celý seřídit. Ale rád se i tam propojím, a výsledek je i lepší. Jako věci co jsme spolu udělali. Za rozstřel “klientů” jsem vděčný. Od “knížní” práce od stolu, přes tělocvik: malování hnědé spirály v ranních hodinách, frézování kreseb do plexiskla na okraji Prahy, noční malování obchodu s tuší a víny, pak nějaký čas v Anežském klášteře. Pár výjezdů mimo taky bylo. Nedávno jsem byl pozván k účasti na neknižním projektu. Na to se velmi těším. Tam je teď soustředění. Ale celkově, dívám se, kniha, ta vládne Kubát životem - takovej plán. Může se změnit.

Málo prostředků a přitom ta různorodost prací, okruhů a míst, to mi pro tebe přijde typický, to mě baví. Taky se mi zdá, že vždycky ještě ubereš (a případně se i vyhneš zadání a někdy i určenýmu formátu a místu, známe se) a přitom je to prostě plný a hlavně hrozně osobní. Vlastně tak dost výrazně přepisuješ samotný zadání. Konečně něco vidím, někdo se mnou mluví. Jako bys hrál úplně jinou hru. To je pro mě v současný vizuální komunikaci nevídaný, tam je (teda pro mě) dost ticho, moc naklizíno, nebo naopak všechno možný přes sebe, citace citací a nikdo neví proč. Což je divný. No nic, ženem ke konci.

Ze svý lásky k tobě a tvejm věcem sem se vyznal, prostě bych tě rád viděl i v jinejch nakladatelstvích než je Fra, Arbor Vitae a nebo A2. Papír a stránky ti hrozně seděj. Zajímá mě, co bude.

Hele, je něco, na co sem se zapomněl zeptat?

Jak říkáš, sedí, asi jo, ale jo, snad jo, zní to dobře…

A dík, nové věci budou, ale o nich je ještě moc brzo psát.

Dík za všechno Michale. Žes vytáhl mě i mý knihy z pod stolu. Dal mi příležitosti, důvěru. Jsi můj mecenáš, vole. Mám Tě moc rád, i tvý tahy. Hlavu, tělo. I toho vlka. Chci se s Tebou setkávat.

Živel 39, 2018